Česko-Slovensko-Japonská výprava se sešla 15.8. v pravé poledne Pacific Time na Granville@Georgia ve Vancouveru, aby prozkoumala a pokořila kanadskou divočinu Vancouver Islandu, konkrétně pak západní pobřeží ostrova. Hlavní cíl pro začátek: zdolat 75Km
West Coast Trail. Na slováky se čeká, na japonce ne. Kolem pǔl jedné nasedáme za slunečného počasí do Skytraine a přesouváme se na jih na ferry do Tsawwassenu. Doktor z Yukonu nás informuje že pokud hledáme práci, tak každý ji prý teď dostane nahoře na severu při těžbě ropy, neboť se otvírají nová ložiska. Na ostrově nás převáží bus ze Swartz Bay do Viktorie, kde se kolem páté odpoledne ubytováváme v hostelu Ocean Island Backpackers Inn. Naše-Vaše cestovní kancelář naplánovala pouze první dva dny transportu na WCT, bez rezervace místa k přespání neb - vždycky se dá někde přespat - viz níže. Procházíme se městem, okukujeme vystoupení umělců na ulici, představujeme si jaké by bylo strávit rok zde místo ve Vancouveru, doplňujeme zásoby a dáváme si výbornou Udon polévku v přilehlé jap. restauraci > spát. Vstáváme totiž kolem 5 ráno neb bus
WCT Express odjíždí do Port Renfrew, jednoho z míst kde lze WCT začít, brzy po ránu.
Když jsem volal min. týden do Gordon River WCT Registration Office jak to vypadá s místem, řekli mi že nemám mít strach, že je každý den k dispozici kromě 26 předplacených míst ještě 5 extra bez online rezervace. Nezbývá nic jiného než=li se na to spoléhat, protože jinak se doporučuje trail rezervovat několik měsíců předem. Paní oficírka nám dává jasnou odpověď v tom smyslu, že dnes nás určitě pustit nemůže. Připíše naše jména do seznamu a ať přijdeme na orientační schǔzku odpoledne, že se uvidí. Je nějaké tajemná. Nějak extra nám to nevadí, protože se můžeme projít kolem a navíc máme v záloze možnost B - Juan de Fuca trail, který vede na opačnou stranu nežli WCT a je bez poplatku. OK, my ale přijeli na to nejlepší, na WCT! Takže jsme docela napjatí jak to dopadne. Necháváme věci v přilehlém kempu a užíváme pláže z které by Salvador Dalí měl dozajista radost. Spousta vyběleného a pokrouceného dřeva, které oceán vyvrhl na břeh. Je větrno a tudíž zima, byť svítí slunce. Oceán a Kanada. V přístavu čeká na vracející se rybáře Matt, čiperný stařík který prý 20 let bydlel na zdejší pláži v době hippies. Na nějakém uzemí nikoho, které nepatřilo ani vládě ani soukromníkovi. Dnes už se musí podstatně dál na sever pokud si chcete lehnou kde se vám zamane. Matt sbírá z ryb nějakou specifickou kost a předává to celé ke sledování úrovně toxických látek. Odpoledne dostáváme místa na registraci a ukazuje se, že vtrhnout na trail může i více lidí nežli je "povolený" limit. Extra peníze se hodí :). Proto byla paní tak tajemná. Trochu překvapením je poplatek, který je o dost větší nežli se uvádí na internetu. Místo $70 chtějí 125. + 2x$16 za přívoz přes řeku to máme bratru $157. Když se ohlédnu, rozhodně nelituji, WCT je nádherná podívaná i přes chomout moderního turismu a poplatků. Dáváme si véču v hospodě společně s dalšími - povětšinou - "účastníky zájezdu" a hajdy na kutě.
Kdo začne WCT z Port Renfrew má před sebou zprvu těžší část. Tak i my se potácíme po stezce lesem přes kořeny na nejvyšší bod WCT a zpět dolů na pláž do prvního "kempu" s názvem Treasure Cove. Kempem se nazývá místo, kde je většinou pramen pitné vody, latríny a "food locker" - úschovna na jídlo. Místo věšení jídla na tromy, jak se všeobecně v Kanadské přírodě doporučuje, je zde komfort v podobě nerez beden zajištěných karabinou. My sice medvěda ani pumu nepotkali, zato mi jednou ohryzávala myš ucho když Daniela usnula a nechala vedle sebe krabici krekrů. To je daň za spaní ve stanu Black Diamond bez podlážky kam "vítr fouká jak se mu zachce". Black Diamond Megalight - Luxusní prostorné bydlení v malém lehkém balení
http://www.blackdiamondequipment.com/en-us/shop/mountain/shelters/mega-light-tent/
pokud preferujete prostor a nevadí vám ta trocha nepohodlí spojená s absencí moskytiéry. Naštěstí na zdejších plážích mnoho komárů není, spalo se vždycky úžasně a to i za noci kdy se čerti ženili a celá propršela.
První dva dny bylo poměrně větrno a chladno, Daniela přestávky prospala zabalená ve spacáku zatímco my si s Yusukem užívali přírody kolem. Na pláži Treasure Cove také došlo k prvnímu pokusu o rybaření, ale bylo to spíš pro srandu rybám, neb s pruty co jsme s sebou tahali nikdo z nás neuměl toho času zacházet. Koupil jsem je den před odjezdem, jeden za $3 a druhý za $7 v "yard sale" s cílem se to na výletě naučit, což se v následujících dnech také splnilo. Bohužel až po přejití řek vhodných pro lov lososů. Stejnak nebyl čas ani chuť "vysedávat" někde u vody ;). Na WCT, a zejména po něm, jsem však na prut chytil nespočet lidí ke konverzaci a také se výjimečně dobře hodil, zapíchnutý do písku k sušení ponožek po vydatném lijáku.
V Treasure Cove čekáme do večera na odliv, protože následující část se dá po pobřeží přejít jen při "low tide", odlivu. V mapce, kterou jsme obdrželi je vlepena tabulka přílivů a odlivů pro následující týden včetně informací jak vysoko musí být hladina aby se určité části trailu dali projít. Následující dva kilometry k Owen Point trvaly přes kameny asi hodinu a půl. Protože se již smráká, táboříme sami a ty zvuky co se ozývají z deštného lesa za námi naznačují že v lese je v noci docela živo. Ne tak přes den. Přes den není slyšet štěbetání ptáků, není vidět poletovat hmyz kolem. Les jakoby spí a vy si můžete užívat jen příjemně vlhkého vzduchu deštného lesa míseného občas slanou vodní tříští.
Po probuzení začínáme lehkou pasáží na lávové skalní plošině, kde Yusukeho dědeček několikrát mocně udeřil do skály až země pukla a po hodince chůze se vracíme do lesa. Na rozcestí se loučíme s Yusukem, který se vrací kůli práci domů. Jak slíbil, tak splnil a další noc přespává na lavičce ve Viktorii před budovou parlamentu. Noční hlídka ho prý probudila jen jednou a doporučila mu lavičku o pár metrů dál aby nebyl tak na očích :). Na lavičce ve větrné Viktorii je prý docela zima.
Pokračujeme lesem, nahoru a dolů po rozbahněné stezce a bavíme se lanovou kabinkou, kterých je na trailu k překonání řek několik. Seznamujeme se s Conem alias Corneliem a jeho synem Danielem, kteří hodlají zůstat na noc v kempu Walbran Creek a vychvalují jeho krásu. Vydáváme se tam tedy také, po stezkách nejrůznější překážky a nejrůznější způsoby jejich zdolání. Tento je po americku, styl ze Seattle.
Tímto se dostáváme na 53Km a těžší část cesty by měla být za námi. Mlhou pláže se prodíráme na proklamované místo v zátoce Carmanah, kde si místní přivydělávají prodejem hamburgerů. Jako zázrakem je pouze v této zátoce slunečno, což si pochvaluje australan vracející se sem každý rok jako dobrovolný pomocník. Navštěvujeme maják Carmanah, mají i pozorovatelnu velryb, ale přes mlhu, "hustou tak že by se dala krájet a možná ještě dál", není bohužel žádná vidět. Dorážíme do skvělého kempu Cribs Creek, kde se obloha trhá a užíváme večerního slunce. S Conem trénujeme prutem nahazování jen tak - do písku pláže. Zapálím vonnou tyčinku a on kontruje později čerstvým popcornem :). Daniela si do toho cvičí yogu, já "kuchtím" quesadias na pánvi..luxus, luxus.
Další cesta vede přes druhý přívoz operovaný First Nations indiány. Provozují zde bufet s krabi a lososy přes léto, na zimu odvezou celé stavení blíž k vesnici po vodě. Krab nebo losos je za $20, obří brambora s máslem za $3. Turista nacpaný krabem a lososem medvědům lépe chutná.
Dnešních 17Km uběhlo jako voda, v kempu Tsusiat Falls jsou velkou atrakcí vodopády. Máme, jak někdo kolemjdoucí poznamenal, 1st class první třídu místo pro stan - přímo na rohu kempu s výhledem na oceán i vodopád. Večer zajdeme pokecat k ohni s Conem a Danielem. Zůstávají zde přes příští den. To ještě nevědí jaká čína se na ně chystá.
Odcházíme ráno za zpěvu "We all live in a yellow submarine", Daniela už se těší na kafe ve Starbucksu a blueberry muffin byť "kafe nikdy nepije" a "baští výhradně celozrné výrobky". OK, zpíváme tedy "keby bolo niečo, čo sa tu dá zjesť..okrem neba nado mnou a milionov hviezd..". 13Km do posledního kempu je zataženo, mlha, na velryby není vidět. Kdo si počká, ten se dočká. Zatímco D. spí, v 7:10pm se v bouřícím oceánu ukáže černý hřbet a vyfouknutý sloup vody nenechá nikoho na pochybách. Začíná pršet a dorazivší pán ze Seattle říká, že předpověď je stejná i na zítra a až pak pěkně. Prší celou noc, oceán bouří. Technická poznámka: na celém WCT není běžně k dispozici GSM signál. Lidé z USA chytají Verizon ze San Juan, což se musí zajistit extra, roaming běžně nefunguje. Jen pro případ že by jste chtěli volat telefonem o pomoc.
Máme za sebou týden cesty. Ráno prší, Daniela odchází chytit bus co jede v jednu odpoledne z konce trailu a já vyčkávám zda se počasí neumoudří. Teď začíná to pravé dobrodružství bez plánǔ. Rozhodovat se z hodiny na hodinu jestli tam a nebo tam, jestli si dát relax na pláži a nebo jít. No plans. Dávám sprchu v dešti, koupačku v oceánu - s dešťovou vodou nebývale "teplý". Rozhodně tam, Buchtíku, neplavou ledové kostky. Po jedenácté se zvedám k odchodu, déšť je již menší, louží notně, řeky řvou. Odhlašuji se v office z trailu, kde mi paní podává podrobné informace o možnostech ubytování a jdu kempovat na divoko do rohu Pacheena beach. Kousek vedle je kemp, ale kdo by stál o ty uhlazený místečka s číslem když je tu pláž. Sice je to nepovolené, ale nějak jsem se to rozhodl ignorovat. Dávám procházku po pláži a pak suším boty do jedenácti u ohně. Rozdělat jej z mokrého dřeva je opravdu zážitek. Prst ohořelý jako těžkej kuřák.
...dopíšeme později :)
All right, zpět k psaní o druhém týdnu putování na Vancouver Islandu.
Po WCT byl další týden skutečným odpočinkem. Do Banfieldu, malé rybářské osady mě poslední kilák svezl místní indián, pardon - "first nations". Po vydatné snídani v bistru se zas usmálo štěstí v podobě přívozu, který si objednala nějaká skupinka končící dovolenou a neměla problém mě svézt. Tak jsem mohl zajít na poštu, projít se po místním dřevěném chodníku a zevlovat o hodinu déle, nežli loď směr Port Alberni zvedla kotvy. Oni totiž pro nedostatek zájmu zrušili spoj Banfield-Ucluelet. Cestující se proto musí místo 16 námořních mil trmácet 30 nmil do vnitrozemí a pak zpět lodí nebo autobusem. Mám rád lístek do příští nejbližší stanice bez rezervace dalšího spoje. Dáváme se totiž do řeči o fotkách s paní Shirley, která byla v Banfieldu pracovat na dva týdny jako dobrovolník v místním oceánografickém centru. Má zamluvený v Port Alberni hostel za pár dolarů, pan majitel má místečko navíc a poté co ještě zaměstnankyně lodní společnosti nabízí odvoz není co řešit. Trávíme s Shirley prima večer u špaget, čaje a pokecu.
Po týdnu si užívám teplé sprchy. Večer i ráno, což nejde přes fousy majiteli Wolfovi, podivínskému to chlapíkovi původem z německa, co přeměnil svůj domek na hostel a snaží se prodat zeleninu ze zahrádky. Doufám že to bylo jen kůli jeho obavám o "šetření vodou" a ekologickému smýšlení. Tomu se dá rozumět a protože stejně zvedám kotvy už nějak nediskutuji na téma "Je lepší se do postele vysprchovat po týdnu ohňů na WCT?". V Port Alberni, jak nám den před tím sdělila paní z lodě, je totiž nouze o práci a v městě s cca 17tis obyvateli zůstávají především penzisté. Naposledy snížili stavy v papírně z 500 na 50 taměstnanců.
Po procházce městem mě bus odváží do Tofina. Autobusák nezapomene informovat proč jsou ve stráních kousek za Alberni ohořelé kmeny a že nekontrolovaný požár z roku 1968 následoval 4 roky po ničivém tsunami. V tomtéž roce také dokončili silnici z Alberni do Tofina, která cestu pro přepravu dřeva definitivně změnila na cestu pro turisty. Ti přijíždějí v červenci až srpnu neb v Tofinu spadne 3.5m srážek za rok, většina z toho pak od podzimu do jara. Někoho to vybízí k
psaní poezie.
You can also call Tofino “the rainiest places on earth”.
Ve středu 24.8. mě však Tofino vítá tak jak si jej pamatuji posledně - zalité odpoledním sluncem. Před hledáním ubytka na noc čtu v pohodové pekárně na 1st street rozhovor s Davidem Cohenem o jeho knihách pro rodiče i děti - The Happiest Kid on Campus a 107 Issues You Might Run Into in College, a vydávám se podívat na malou pláž v parku Tonquin. Tam mě původně odkázal jeden místní, že bych mohl chytit zlehka rybku k večeři. Celkem rád bych to zkusil, avšak hledání místa na noc je přednější. Park Tonquin v tomto roce rozšířili o cca 2km trail, tvořící v lese nad oceánem místy bludiště. Měkoučké jehličí nalákalo mladého kanaďana, s kterým jsme dali řeč druhý den ráno při cestě do města. Já zabral skrytou mini pláž a co chvílli při stavbě stanu odbíhal pro foťák, neb na nebi tentokráte panovalo peklo.
Ranní odliv odkryl život na skalách z kterého se posléze stala snídaně. Sice ve mě trochu hlodala zmínka paní rangerky z WCT o PSP -
Paralytic Shellfish Poisoning, ale nešlo odolat. V Tofinu nikde varovné cedulky nejsou - mají je až v Uclueletu ;).
A hurá za zábavou, za kterou jsme se do Tofina původně znovu vydávali - výprava na velryby. V batohu mám totiž kupon
Groupon a byla by škoda jej nevyužít. Naše skupinka se projela nadvakrát. Skippera, neboli řidiče motorového člunu Davida vystřídal po prvním "nepovedeném" pokusu o dobití oceánu místní pohodář z nedalekého ostrůvku. David totiž poskakoval s člunem proti větru a vlnám tak dokonale, že někteří cestující létali metr nad palubou. Celkem švanda až do chvíle kdy jednomu z nich luplo v bederní oblasti. Jo, slyšel jsem to. Nový skipper indián jel výrazně pomaleji, prozpěvoval domorodé písně a dopřál nám velryb i tuleňů.
Obídek, shopping a hurá zdolat poslední část cesty - Tofino-Ucluelet. Na pumpě mě bere pár v minivanu. Hodili mě až na Long Beach, což ušetřilo cca čtvrtinu z 40km a vyneslo elegantně naškrabaný job offer pro práci na chlapíkově zeleninové farmě. Za "food, acommodation, and surf" :).
Na Long Beach koupání, připomínka červnového surfu a zase po svých. Naboso několik kilometrů, skrze kemp Green Point na Wickaninnish beach, ubíhá jako nic. Slunce se kloní k západu a nabízí další nezapomenutelný večer. Stunned!! Uprostřed kilometrů pláží, hučící oceán 100 metrů od stanu a hvězdy nad hlavou. Stačila by jedna větší vlnka :). Nad ránem se nebe mění každou minutou, takže si k čištění zubů beru i foťák. Oceán je nyní při odlivu daleko, vlny plazící se po naprosto hladké pláži se překrávají v padesátimetrových kruzích.
Zbytečně jsem druhý den pospíchal do Uclueletu, nemaje informace ohledně otvírací doby na prodej bus jízdenky. V Port Alberni totiž "bus depot" zavírá již ve tři odpoledne. Mohl jsem tak zůstat na plážích o jeden den více a ušetřit $20 za kemp v Uclueletu. Po slevě :). Paní na pokladně vcelku rychle pochopila že pouze za místo pro stan $43 dát nehodlám. Sprcha v ceně se na druhou stranu vcelku hodila. Také potulující se jeleni po městečku a odpadkové koše s inteligencí proti divoké zvěři vybízejí raději snížit riziko, resp. zvýšit pravděpodobnost že vás něco nesežere přečkáním v "tlupě" ostatních nocležníků kempu.
Na zpáteční cestě jsem už jen neodolal udělat odbočku na pivko do firemní hospody The Cambie v Nanaimu, pokecat s Lynette na baru, zbaštit jeden A&W burger odnaproti a hurá v záři zapadajícího slunce "přívozem" BC Ferries zpět do Vancouveru. I jen jednodenní výlet lodí Vancouver-Horseshoe Bay-Nanaimo mohu v klidu doporučit. Zapadající slunce, rozlehlá pláň oceánu s výhledem z 20m paluby nad mořem a barvy s odstíny zlaté na západě a miliony variant šedomodré na východě stojí za to.
Vancouver Island is just awesome.
P.S. Ještě noticka k výrazně modrému letci z deštného pralesa.
Steller's Jay
http://www.flickr.com/photos/rainriver/2947474276/
